|
Z vyprávění Jardy Geberta,
jednoho ze zakladatelů osady Lone Star...
"Parta kluků z Holešovic pilně
skautovala v Lize lesní moudrosti, kterou vedl jeden z nejlepších znalců
přírody a severoamerických indiánů, profesor Miloš Seifert. Pro klukovské
duše plné čistého romantismu to byla skvělá výchova.
Při výletech a toulkách do okolí Prahy jsme jednoho dne objevili krásnou
krajinu nedotčenou civilizací. V roce 1922 jsme totiž poprvé zavítali do
údolí Kačáku.
První stany jsme vztyčili za Suchým mlýnem u krásného jezírka. Za nějaký čas
jsme se přemístili k Červenému mlýnu, abychom odtud podnikali výpravy za
novými tábořišti.
Zanedlouho jsme objevili neznámé údolí s nádhernou panenskou přírodou,
kterým protékal potok vlévající se do Kačáku. Postupem času jsme pronikali
stále výš proti proudu potoka a tábořiště jsme měnili, až jsme nakonec
založili stálý tábor v místech, kde dnes stojí chata Lone Star, první a
nejstarší trampská chata v povodí.
Založení osady Lone Star
V těchto letech 1922 - 1925 jsme byli náruživými čtenáři Curwooda, Londona a
Zane Greye. Začali jsme šilhat po trampingu, protože jsme se cítili pro
starý dobrý skauting přestárlí. Poměrně volný život v Lize lesní moudrosti
se nám zdál najednou těsný a tak jsme se s Ligou čestně rozešli.
 Parta pomalu vykrystalizovala a po tvrdém výběru nás zůstalo devět: Sláva
Brejla - Dědek (první a poslední šerif Lone Star), Láďa Vnouček - Bingera,
Pepa Dohnal - Gulden, Mirek Podaný - Eskymáček, Franta Chlupatý - Pogin,
Gusta Zenker - Gustík nebo Hugo, Ota Dlabač - Banán, Honza Homolka - Sahula
a Jarda Gebert.
Asi v roce 1925 se zrodila v našich hlavách smělá myšlenka postavit chatu -
srub. Představu, jak by měla vypadat, jsme získali od trampů ze Sázavy od
Libřice, ze Ztracenky a z Dawsonu. Tyto představy jsme si dál dotvářeli u
táboráků a v holešovické hospodě U Kordů, kde jsme se pravidelně každý pátek
scházeli.
Po mnoha bouřlivých debatách a návrzích jsme se usnesli na založení osady
Lone Star a to jméno měla nést i naše chata. Volba názvu měla asi tyto
důvody: naší oblíbenou knihou byl Zane Grayův román Ochránce osamělé hvězdy.
Vhodnost jména se nám zdála správná také tím, že jsme v tom našem osamělém
údolí byli vůbec první v celém kraji. Proto i osadní vlajka znázorňuje potok
v lesích, nad nímž září jediná naše osamělá zlatá hvězda.
S vlastní stavbou se začalo na podzim roku 1926 na dvoře u Zenkrů na
Zátorách v Holešovicích. Zde jsme sami pracně dávali dohromady dřevěnou
kostru 3 x 4 metry. Prostor jsme uvážili tak, aby se v něm vyspalo devět
lidí. Na Velikonoce 1927 se kostra dovezla na místo a začala bouřlivá
debata, jak začít. Poslední slovo měl Dědek a jak skončil, vypukla horečná
činnost. A během velikonočních svátků jsme chatu dostavěli. Nebyli jsme
současníky nikoho, ale brzo nastal velký run a další boudy v povodí Kačáku
rychle přibývaly: Batalion, Red Star, Zambezi, Denver, Lone Walley, Hawaii,
White Star, Údolí mlhy a další.
 
Zábava
na osadě
Naše zábava byla tehdy svérázná a hlavně levná. Nikdo z nás neoplýval
finančními prostředky, ale náš smysl pro partu byl téměř posvátný. Když
někdo nemohl dřívějším vlakem, čekalo se na něj v Bubnech na nádrží, jen
abychom byli komplet. Bavili jsme se nejvíce u táboráku, kde nás bylo vždy
všech devět, navíc někdy hosté a tu a tam nějaká squaw. Některou sobotu jsme
také vyrazili do hospody k Vencovi Kšírovi v Libečově, ale také jsme
podnikali výlety do Chyňavy nebo Podkozí.
Bez sportu by nebyl osadní život. První byl box, kdy jsme kromě do sebe
tloukli do tehdejšího zemského presidenta Kubáta, velkého nepřítele trampů.
Vycpali jsme si ho jako pytel s pískem. Také jsme zvedali činky a balvany,
zápasili na trávníku, stříleli lukem a občas i z koltů. Jednou v hospodě si
jeden osadník prostřelil vlastní nohu. Pak to byl zápas, ten se dal provádět
všude. Jezdil k nám do
osady pozdější silák Standa Chvojka, který byl v ramenou dvakrát tak široký
jako v pase. To byl borec! Jednou v Chyňavě porazil několik soupeřů, ačkoliv
měl poraněnou ruku. Jindy jsme si vymysleli rázovitou hru ragbíčko. Místo
šišatého míče nám posloužil jeden kluk z Vokovic jménem Cyrilek, který se
chtěl mermomocí v partě uplatnit. Zabalili jsme ho do hadrů a tepláků, až z
něj byla pořádná šiška, o kterou jsme se rvali, trhali a tahali, až se na
jedné straně podařilo ji dopravit soupeřovi do branky. Chudák Cyrilek byl
samý cár a modřina s vypadal, jako kdyby proletěl mlátičkou. Vítezství se
vždy zapíjelo ze soudku, který vždy někdo přivezl na trakaři.
U táboráku jsme zpívali vlastní písničky, které nám skládali bratři Kordové
Jenda a František. Čili byli jsme naprosto soběstační. Později se ustanovil
osadní sbor, do kterého přišel Olda Vrtiška, který do té doby jezdil do Lost
Hope s partou Malostraňáků. Přicházeli další kamarádi a kamarádky, osada se
rozrůstala, takže v době největšího rozkvětu patřilo k Lone Staru 17 chat a
na 70 osadníků bez dětí.
 Po roce 1931 se rozmohl na osadě volejbal, kde se na hřišti odehrávaly velké
souboje osad Batalion, Red Star, Rujana a Sokol Vinohrady, který byl tehdy
mezi nejlepšími v Praze. Celkem jsme vyhráli 5 putovních pohárů a na dalších
50 trofejí. Lone Star se dvakráte probojovala do semifinále a finále
trampského mistrovství.
Musím se ještě zmínit o naší kulturní činnosti. Na osadě skoro každý na něco
hrál a tak se vytvořil osadní jazz. Kapela projížděla okolními obcemi a
zvala ba trampský bál v hospodě u Vény Kšíra v Libečově. Úroveň pěveckého
sboru, který reprezentoval sadu i ve velkých sálech v Praze, stoupla
zásluhou Jendy Kordy, v jejichž holešovické hospodě se odehrávaly zkoušky a
byl připravován program. Když jsme například pořádali trampské večery v
Liďáku na Letné nebo v holešovické Domovině, měli jsme vždy nabito, protože
parta Lone Staru měla vždy zbrusu nový program písniček. Byla to slavná
doba. Našich večerů se účastnili velké postavy trampských skladatelů, jako
Jarka Mottl, Václav Konvička, Jiří Kupšovský, Eddy Fořt a další. Během let
1922 - 1938 vydala osada celou řadu trampských písniček tiskem.
Za války
 Přišla léta II. světové války, doba okupace, a řady kamarádů začaly řídnout.
První zahynul Vláďa Vnouček - Bingera v koncentračním táboře Mautthausen.
Následoval ho Gustík Zenker v revoluci Pražského povstání. 5. května
1945 ráno vyhrabal na zahrádce v altánku svůj arzenál a šel dobývat Pečkovu
vilu v Bubenči, kde byl štáb gestapa. Neumřel na slámě, ale na pražské
dlažbě s 18 dírami po automatu SS-mana v těle, pod mostem nad tratí ulice
Nad Královskou oborou, kde je na domě č. 45 umístěna jeho pamětní deska
(kamarádi z osady mu před jeho chatou, která dnes slouží Osadě Údolí oddechu
jako osadní chata a nese jeho jméno, postavili malý pomníček co nejblíž k
táborovému kruhu, kde každý rok vzplane osadní oheň). Dále zemřel Sláva
Brejla, následoval ho Honza Homolka - Sahula. Z původní členů osady Lone
Star zůstali na osadě
jen Ota Dlabač - Banán a já s Marií. Tak vlastně osada
vymře po meči,
ale všechno musí jednou skončit."
A to je poslední věta, se kterou končí Jarda Gebert v roce 1973 svoje
vzpomínky...
Vlajka Jendy
Kordy pro Lone Star
Vlajka vzhůru letí,
k radosti svých dětí,
hned se s mráčky snoubí,
vlát bude zas
až mladí čas
opustí nás…
 "Vlajka
vznikla na začátku roku 1929. To k mému bratrovi docházel výborný houslista
Vašek Skoupý a často si onu melodii přehrávali. Mě se také moc líbila,
doprovázel jsem je na kytaru a když v témž roce Lone Star na Kačáku
uspořádala svůj první trampský večer, napsal jsem na zmíněnou melodii text a
hned jsme s kamarády z Lone Staru nacvičili a poprvé na jejich večírku
zazpívali…"
 Tak vzpomíná na vznik jedné z
nejslavnějších trampských písní Jenda Korda. Vlajka vyšla poprvé tiskem v
roce 1929 v časopise Naše osady a v roce 1931 ji vytisklo známé
nakladatelství Ferryho Kováříka v Karlově ulici v Praze 1 s osobním
věnováním od autora osadě Lone Star.
Na podzim roku 1930 založil Jenda Korda další trampský sbor - slavný
Settlers Club, jehož činnost mu zabrala většinu volného času. Jen o
některých víkendech jezdil na Starou Hiawatu ve Svatojánských proudech, kde
měl chatu. Tam v kruhu kamarádu ze Ztracené naděje, Yukonu a Utahu se začala
odvíjet další kapitola jeho života. Na Lone Staru se od té doby objevoval
jen o výročních ohních.
Bonanza údolí, dnešní Údolí oddechu, navštívil naposledy v červenci 1983,
kdy byl pozván na již padesátý výroční oheň osady Údolí oddechu. Během
příprav ohně si ale našel chvilku, aby v doprovodu starých kamarádů vyhledal v
údolních lesích ukrytou Lone Star... |
